Dáša

 

        

 

    S kynologií jsem začala ve 13 letech a tak, ani tomu nemohu uvěřit, jsem již oslavila 30. výročí mých kynologických úspěchů (a neúspěchů).

 

    Můj první pes, vlastně fenka, byla boxerka Judita. Byla pěkně rozmazlený, poněkud dominantní miláček celé rodiny. Když si vlezla v obýváku pod stůl, nikdo se neodvážil ji odtamtud vytáhnout. Složila jsem s ní zkoušku ZM a ZVV1.


poněkud dominantní miláček celé rodiny


      V 18ti letech jsem zatoužila po psovi vlastním a samozřejmě opět po boxerce. Abra byla miláček jen můj a když v 6ti měsících onemocněla parvovirózou, dnem i nocí jsem do ní injekční stříkačkou cpala čaj s medem, aby nebyla dehydrovaná. Oproti chmurným předpokladům našeho veterináře se uzdravil a od té doby se ode mne nehnula ani na krok. Svoji vděčnost bohužel nijak neprojevovala při výcviku. S notnou dávkou trpělivosti a sebezapření jsem s ní složila zkoušky ZM, ZVV 1 a 2,  IPO 1 a 2. Když jsem pak chtěla pokračovat dál zkouškou ZVV 3, kde polohy sedni lehni vstaň  pes vykonává pouze na posunky, odmítala se na mě dívat a odvracela hlavu (dávala mi tak jasně najevo, že ji to absolutně nebaví). Náležitě jsem jí proto vysvětlila, že odvracet hlavu nebude, odešla jsem na příslušnou vzdálenost a otočila se k ní čelem. Měla tak sveřepě zavřené oči, že jsem veškeré další úsilí vzdala.


Judita a Abra

      Můj další pes, byl "danajský dar" od mých kamarádů ze cvičáku. Pořád mě přemlouvali, abych si pořídila "ovčáka" - to je něco jiného než boxer, říkali. Tenkrát byl cvičák rozdělen na "ovčáčkáře" a "boxerkáře", kteří se neustále dohadovali, které plemeno je lepší. Když jsem si nedala říct, rozhodli se, že vezmou věci do vlastních rukou a štěně mi koupili. Bohužel jsem bydlela v malém bytě v paneláku a štěně se tam jaksi nevešlo. Nakonec si ho musel jeden z kamarádů vzít k sobě na zahradu. Jenže bydlel až za Prahou a já neměla auto. Jezdila jsem za Blackem vlakem, autobusem a půl hodiny pěšky čtyřikrát týdně... Až na jaře, když se oteplilo, jsem se odstěhovala na chatu, kde mohl Black být konečně se mnou. Ale to mu již bylo půl roku a ten ztracený čas, kdy jsem s ním moc nebyla, byl znát. Já, zvyklá na přítulné fenky - boxerky, jsem nemohla k tomu psímu puberťákovi, který mě neustále někam táhnul, najít cestu. On zatím pěkně rostl, až dosáhl mé výšky (když se postavil na zadní, koukali jsme si z očí do očí), a skoro i mé váhy. Bojovali jsme spolu tři roky, než jsem se odvážila na zkoušku, a na závody, ale ale na prvních závodech podle ZVV 1 všechny, včetně mě, překvapil. Skončili jsme na prvním místě a moji velikou radost z tohoto prvního úspěchu nic nepřekonalo. A pak jsme konečně k sobě našli cestu. Black byl úžasný pes a měl úžasnou chuť do cvičení. Když jsme se nakonec dostali na mistrovství republiky podle 500b, měl vždy poslušnost ze všech nejlepší. Bohužel obrana ho bavila až moc, a mě se ho na obraně nepodařilo nikdy úplně zvládnout, a tak jsme měli vždy potíže s technickou částí obran, kde kromě kousání musel i poslouchat. Čím byl starší, tím lépe věděl, co si může dovolit, když na něj nemůžu. A ač byl náruživý stopař a vyhrál spoustu závodů díky stopám, na mistráku, kde byly stopy dvě, se nám bohužel moc nedařilo. Někdy se mu prostě nechtělo... Naše nejlepší umístění na MR bylo 3.místo na výběrových závodech.


když se postavil na zadní, koukali jsme si z očí do očí

      Když jsem začala uvažovat o dalším štěněti, volba byla jasná - opět (německý) ovčák. Jeden známý nakryl fenku svým psem, který se mi povahově líbil, narodil se jen jeden pes, ostatní byly feny, tak jsem měla snadný výběr. Bohužel dva dny před odběrem štěněte, otec štěňat nečekaně, ze dne na den zemřel a kamarád se rozhodl jediného psa, který po něm zbyl, si nechat. Já to obrečela, a když jsem osušila slzy, otevřela jsem časopis Pes přítel člověka a zavolala na první inzerát, který jsem našla. Druhý den jsem si jela pro štěně k Českému Krumlovu. Když jsem vystoupila z auta, vybatolila se ze zahrady chlupatá koule s trochu "prasečím" rypáčkem (ještě od hlíny) a já se lekla, protože štěňata měla být krátkosrstá. Chovatelé mě přesvědčovali, že dlouhé chlupy určitě vypadají a narostou mu krátké a já přesvědčená, že krása není všechno a natěšená na štěně, jsem přesvědčila sama sebe, že jsem přece nejela takovou dálku nadarmo a štěně si odvezla. (Ty chlupy mu samozřejmě zůstaly :-)


chlupatá koule s "prasečím" rypáčkem

    Ali, kterého jsem přejmenovala na Alíka, byl zvláštní štěně. Ze začátku se zdálo, že je hluchý, vůbec nereagoval na moje volání (zoufalá jsem zkoušela okolo něj mlátit vším možným, abych zjistila, jestli slyší) a neměl vůbec potřebu se mazlit. A to mu zůstalo. Trvalo mi dost dlouho, než jsem našla způsob jak s ním nejlépe navázat kontakt. Naštěstí ne tak dlouho jako s předchozím Blackem, a tak již v jeho dvou letech, během jednoho roku jsme složili zkoušky IPO 1 - 3 a získali body na výběrák na MR IPO a v tom samém roce ještě také ZVV1 (známka výborná) a ZVV 2 (známka VD). Po novém roce, téměř na jeho 3. narozeniny, však přišla pohroma v podobě torze žaludku. Naštěstí, díky včasnému zásahu, se podařilo Alíka zachránit. Přišel však o celou slezinu a část žaludku. Účast na MR se zdála ztracená. Když se Alík začal zotavovat, začali jsme pomalu trénovat a nakonec jsem se rozhodla to přece jen zkusit. A udělala jsem dobře. Na výběráku v České Lípě, jen tři měsíce po operaci, Alík zazářil. Na stopě, v hrozném vedru, kdy ostatní psi stopy vzdávali, mi udělal obrovskou radost 94 bodů (1. místo ve stopách). Celkově jsme se umístili na 2. místě a postoupili  na naše první mistrovství republiky. Téhož roku jsme byli první na výběrovém závodě podle ZVV3 a postoupili jsme také na MR ZVV3. A pak už každý rok tři mistráky za sebou (MR IPO, MR ČKNO a MR ZVV3) až do Alíkových 6ti let, kdy si zranil páteř při obranách a na 14 dní lehnul a doslova se ani nehnul. Věděla jsem již dlouho, že má s páteří problémy a i když po 14 ti dnech klidu začal opět chodit, rozhodla jsem se jeho sportovní kariéru ukončit.

Alík a Black byli dobří kamarádí :-)

      Zdálo se mi ještě brzy pořídít si k Alíkovi nové štěně, protože jsem se mu stále chtěla věnovat, a tak jsem si vzala na výcvik fenku NO a po složení zkoušky ZVV1 ještě jednoho psa také NO (také ZVV1). Mezitím jsem stačila vycvičit kamarádovi dvě feny RTW (obě ZVV1), do kterých jsem se opravdu zamilovala, začala jsem vést kurzy a individuálně cvičit s psovody. Toto období mi dalo hodně, protože jsem poznala plno různých psů a povah (nejen psích, ale i lidských).


Gábina

      Když jsem se konečně rozhodla pořídit si štěně vlastní, váhala jsem mezi NO a RTW. Ovčák nakonec opět zvítězil, a protože kamarád měl zrovna štěňata, zajela jsem se na ně podívat. Při druhé návštěvě se ke mně přihnalo štěně a zakouslo se mi do stehna. Nemohla jsem se  ho vůbec zbavit. Tak si mě Ozzy vybral sám. Takže volba byla jasná. Ozzy (když mě naštve říkám mu Osbourne) se do mě zakusuje pořád a má do všeho (nejvíce do obran) až moc velkou chuť tak uvidíme ,,,,,,, (snad mě nesežere :-)

Ozzy (Osbourne)